Válka ve Vietnamu
Válka ve Vietnamu byl ozbrojený konflikt, který mezi lety 1964 a 1975 probíhal na území dnešního Vietnamu a v příhraničí sousedících států (Kambodža a Laos). Jednalo se o pozemní válku na jihu Vietnamu, na severu pak měl konflikt podobu bombardování. Spojené státy americké a některé další země (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny) pomáhaly jižnímu Vietnamu, který bojoval proti svému severnímu sousedovi. Toho podporovaly zase státy východního bloku, rozhodující roli pak měla i partyzánská komunistická organizace známá pod názvem Vietkong (Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu), materiální podporu zajišťovala ale i Čína a Sovětský svaz.
Konflikt poznamenalo hlavně zpolitizování celé záležitosti a silný odpor v řadách americké veřejnosti. Pro zastánce války to byla jen jedna z interpretací napětí mezi východem a západem, odpůrci poukazovali na neřešitelnost celé situace, vysoký počet obětí a extrémní míru násilí jak mezi oběma stranami, tak i na civilistech. Během války také v USA vzrostla popularita různých mírových hnutí, konaly se demonstrace a nakonec převážil odpor k válce. Vláda Spojených států tak nakonec musela své vojáky stáhnout, vítězem se stal Severní Vietnam a došlo k sjednocení země v jeden socialistický stát.
Ve Vietnamu je tento konflikt známý jako americká válka. Intervence USA ve Vietnamu znamenala vlastně jen poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který začal v letech 1945 a 1946 odporem vietnamských komunistů a jiných skupin proti setrvání, resp. návratu francouzské koloniální nadvlády (viz též Válka v Indočíně). Proto se často udává i dřívější začátek vietnamské války, nejčastěji rok 1957.
Válka byla vedena se značnou krutostí, při níž trpěli civilisté (masakr v My Lai, ale i povraždění 3 000 osob Vietkongem během dočasné okupace města Hue v únoru 1969) a bylo ničeno životní prostředí: USA použily proti rostlinným porostům defoliant Agent Orange, neboť po odlistění prales přestal partyzánům sloužit jako bezpečný úkryt. Agent orange byla směsí dvou pesticidu (2,4-D a 2,4,5-T). Při výrobě jednoho z nich vznikala jako nežádoucí příměs extrémně toxická látka 2,3,7,8-tetrachlorodibenzodioxin (2,3,7,8 TeCDD), která je klasifikována jako karcinogen a způsobuje řadu dalších zdravotních poruch. Proto i po desetiletích obyvatelé Vietnamu, dělníci zaměstnaní při výrobě agent orange a američtí vojáci, kteří s ním přišli do kontaktu trpí řadou vážných chorob a některým se rodí i postižené děti. Použity byly i další chemické látky, např. kyselina dimethylarsinová (agent blue) na zničení úrod rýže.
Předehra
Po porážce Francouzů byla Indočína roku 1954 rozdělena na Kambodžu, Laos, Severní Vietnam (Vietnamskou demokratickou republiku v čele s komunisty, hlavní město Hanoj) a Jižní Vietnam (Vietnamskou republiku – s vedením v Saigonu). Obě části země byly rozděleny 17. rovnoběžkou a v průběhu dvou let se měly sjednotit po demokratických volbách, které se ale nikdy nekonaly.
Komunisté se rozhodli, že zemi sjednotí silou. Na severu se komunistům, převážně díky solidární pomoci ostatních socialistických zemí, hlavně SSSR a Číny, dařilo rychle vybudovat silnou armádu a už po dvou letech byli schopni posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu. Ti začali se svými teroristickými a diverzními aktivitami v Jižním Vietnamu už koncem 50. let. Cílem jejich činnosti bylo sjednocení obou států a nastolení socialistického zřízení. K infiltraci do Jižního Vietnamu přitom používali tzv. Ho Či Minovu stezku: síť infiltračních cest, chodníků a jiných provizorních komunikací vedoucích ze Severního Vietnamu podél jihovietnamské západní hranice pohraničními oblastmi sousedního Laosu a Kambodže, které byly přes svou oficiální neutralitu pod plnou kontrolou severovietnamské armády (Vietnamské lidové armády – VLA) a partyzánů. V té době je ale ještě podporovalo místní obyvatelstvo, které v partyzánech vidělo záchranu z bídy, do které uvrhla zemi vláda v Saigonu. To spolu s tím, že ani jihovietnamská armáda (ARVN – Army of the Republic of Vietnam) nebyla schopná zastavit nebo potlačit partyzány, rozvířilo politickou scénu. Vůdce Jižního Vietnamu Ngo Dinh Ziem se přitom stal brzy velmi nepopulárním. Jeho desetileté účinkování na jihovietnamské politické scéně ukončil za tiché americké podpory převrat skupiny důstojníků ARVN 1. listopadu 1963.
Vypuknutí války
Situace ve Vietnamu se začala brzy zhoršovat, nastalo nestabilní období střídání vlád, problémy začaly i s partyzány, kteří byli shodou okolností do té doby v útlumu kvůli rozbrojům ve vlastních řadách. Roku 1963 bylo ve Vietnamu už 16 000 Američanů, většinou vojenských poradců a jiných odborníků, kteří se bojů s partyzány přímo neúčastnili.
30. července 1964 se malé jihovietnamské komando účastnilo akce, jejímž cílem bylo zničení radarových stanic poblíž pobřeží Severního Vietnamu. Akce proběhla v pohraničních oblastech a na malých ostrovech nedaleko severovietnamského pobřeží. V oblasti (ale údajně stále v mezinárodních vodách) se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec Maddox. Ten měl 2. srpna při odplouvání z oblasti v Tonkinském zálivu napadnout tři torpédové čluny severovietnamského námořnictva, pokládající ho za jihovietnamskou loď. Maddox s leteckou podporou prý jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám byl zasažen jedinou kulometnou střelou.
Dne 4. srpna Maddox spolu s dalším torpédoborcem Turner C. Joy zhruba dvě hodiny ostřelovaly radarové cíle, které považovaly za severovietnamské torpédové čluny. Pravděpodobně šlo pouze o rušení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů sonaru. Vietnam jakoukoli vojenskou akci dodnes popírá; podle nedávno odtajněných amerických materiálů.
Americký prezident nejprve varoval Hanoj před nevyprovokovanými útoky. Po druhém incidentu schválil jednorázové letecké údery na cíle v Severním Vietnamu a vystoupil v televizi s projevem k národu.
Prvních náletů (5. srpna 1964) se kromě letadel jihovietnamského letectva účastnila i americká letadla ze tří letadlových lodí v Jihočínském moři. 7. srpna schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu (wikisource:H.J. RES 1145), která prezidenta opravňovala k „použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO“. Zatímco se boje v Jižním Vietnamu pomalu stupňovaly, přešlo koncem roku 1964 Ho-Či-Minovou stezkou více než 10 000 vojáků VLA, aby podpořili partyzánské jednotky na jihu.
1965
Začátkem roku 1965 bylo v Jižním Vietnamu už 170 000 partyzánů. Komunisté pochopili, že už nemají čas a pokud se nechopí iniciativy, bude Jih plný amerických vojáků. Jejich plán útoku počítal s tím, že zaútočí z hornaté oblasti Centrální vysočiny, kterou kontrolovali už delší dobu, po dosažení mořského pobřeží rozdělí Jižní Vietnam na dvě části a zbylá ohniska odporu potom lehce zlikvidují. První americké bojové jednotky, jež dorazily do Vietnamu 22. února1965, byly oddíly námořní pěchoty, které zajistily důležitou oblast letiště Da Nang. Tam se už delší dobu nacházely jednotky letectva.
Komunisté zatím 11. května odstartovali ofenzívu, když rozdrtili jednotky ARVN v provincii Phuoc Long, severně od Saigonu. Jejich poměrně dobrý plán ale spoléhal na to, že jim nebudou Američané klást odpor. Americké velení se však rozhodlo energicky obklíčit jednotkami, které právě přišly ze Spojených států, rozsáhlé oblasti Centrální vysočiny, ve kterých se vyskytovalo v té době mnoho partyzánů. Hlavní úlohu v nastávajících bojích měla sehrát 1. jízdní divize. To byla nově vytvořená jednotka, která dosud neměla ve světě obdoby. Jejích 440 vrtulníků bylo schopných v průběhu jednoho výsadku přemístit až 2 500 plně vyzbrojených pěšáků.
14. listopadu byla vyslána 7. kavalérie pod velením plukovníka Moora zajistit údolí Ia Drang, nad kterým se vypínal hraniční kopec Chu Pon. Američané netušili, že kopec protkaný sítí tunelů je základnou VLA. Partyzáni byli v zhruba desetinásobné početní převaze, pustili se neohroženě do boje. 7. kavalérie se dostala do obklíčení, avšak vytrvale se bránila celý den a noc. Ranění američtí vojáci byli odsouváni vrtulníky, které též přivážely munici a poskytovaly vojákům krytí. Na podporu obklíčeným bylo použito i dělostřelectvo a letectvo, strategické bombardéry B-52 tak byly na přímou podporu jednotek použity poprvé. Partyzáni si uvědomili, že nemohou nepřítele porazit a stáhli se do Kambodže, kam je Američané nesměli pronásledovat a pronásledování ukončili na vietnamsko-kambodžských hranicích. Padlo více než 4 500 partyzánů, Američané ztratili 229 vojáků a měli 250 raněných. Američané tímto útokem zastavili postup partyzánů a VLA Centrální vysočinou.
1966
Dílčí úspěchy ale neznamenaly konečné vítězství neboť ARVN byla v rozkladu a polovinu venkovských oblastí kontrolovali partyzáni. Generál Westmoreland, který byl v té době velitelem amerických vojsk ve Vietnamu, byl přesvědčený, že nepřátelům se nesmí nechat čas na obnovení sil, a od začátku roku 1966 vedl agresivní útočné operace. Ke konci roku bylo ve Vietnamu více než 300 000 amerických, 50 000 jihokorejských a australských vojáků.
Bombardování severu
Spolu s boji v Jižním Vietnamu, který se marně snažil vyhnat partyzány a jednotky VLA ze svého území, probíhaly i nálety na Severní Vietnam a v podobné míře i na pohraniční oblasti neutrální Kambodže a Laosu, kudy vedla zásobovací Ho-Či-Minova stezka. BombardováníČínou - neútočilo se proto v blízkosti hranic. Omezení útoků na civilní cíle vedlo k výstavbě protileteckých zbraní třeba v blízkosti škol. Do poloviny 70. let měla Vietnamská demokratická republika nejdokonalejší protiletadlovou obranu na světě. Nálety však pokračovaly, od roku 1965 s přestávkami až do roku 1973. Za 8 let přinesly smrt 100 000 civilistům a způsobily obrovské materiální škody.
1967
To všechno však neznamenalo nic proti hrůzám, které se děly v Jižním Vietnamu. V lednu 1967 obklíčily jednotky americké a jihovietnamské armády oblast tzv. „železného trojúhelníku“, na západ od Saigonu. Oblast se Američané snažili marně dobýt už delší dobu. V této opevněné oblasti se ukrývalo velké množství partyzánů a byly odtud často podnikány útoky proti Saigonu. V průběhu několika dní americké a jihovietnamské jednotky oblast obsadily, padlo při tom 78 Američanů a asi 700 partyzánů, dalších 400 jich bylo zajato. Nečekaný útok sice partyzány zaskočil, ale ti neztratili duchapřítomnost a převážná většina z nich se stáhla z oblasti bez boje. Americké jednotky asi měsíc prozkoumávaly oblast, ničily bunkry a sklady, ale nakonec z oblasti odešly, čímž dovolily partyzánům vrátit se. V téže době navrhly USA Vietnamské straně jednání o míru. Komunisté je odmítli. USA obnovily nálety, přičemž pomoc Jižnímu Vietnamu poskytlo i Thajsko, které vyslalo 3 000 vojáků a poskytlo svoje letecké základny.
Konec 1967 a 1968
Právě v této rozporuplné době začalo Hanojské politbyro plánovat novou ofenzívu, která by vyhnala Američany ze země. Severovietnamci naplánovali novou ofenzívu na svátky „Tet“, vietnamský Nový rok – největší svátek v roce, kdy bude příměří, Američané budou méně ostražití, Jihovietnamci budou oslavovat a většina z jejich vojáků bude na dovolené doma. Američané od konce roku 1967 zachytávali zprávy a zajatce, kteří tvrdili, že přijde ofenzíva, která vyžene všechny interventy ze země. Těmto zprávám nepřisuzoval nikdo velký význam, protože právě v průběhu roku 1967 utrpělo partyzánské hnutí nejtěžší porážky. Z čistě vojenského hlediska bylo pro partyzány nemožné udržet obývané oblasti, na které se ofenzíva měla soustředit, pod kontrolou. Partyzánům se ale postupně podařilo odlákat velké množství amerických jednotek do neobývaných pohraničních oblastí. Jednou z nich byla odloučená základna americké Námořní pěchoty Khe Sanh, nacházející se nedaleko místa, kde se setkávaly jihovietnamská, severovietnamská a laoská hranice. Tam soustředili partyzáni obrovské množství vojáků a vydali falešné zprávy o tom, že hlavní útok celé ofenzívy bude směřovat právě sem.
Zatímco se celý svět díval na boje v okolí Khe Sanhu, Vietkong infiltroval všechna významnější jihovietnamská města. Po celém Jižním Vietnamu, s výjimkou Khe Sanhu, začalo platit koncem ledna 1968 příměří. Američané brali dosavadní zprávy na lehkou váhu a o to větší bylo překvapení, když se v noci z 29. na 31. ledna 1968 spustily nečekané boje po celé zemi. Každé větší město se stalo cílem komunistů. Tvrdé boje hned od počátku probíhaly v Saigonu, kde se terčem partyzánského komanda stalo americké velvyslanectví ale i prezidentský palác a většina významných institucí a objektů. Zprvu partyzáni pronikli do většiny měst, Američané, ale i ARVN, která se na překvapení nedala zaskočit, se dali na rozhodný odpor a brzy vyhnali většinu partyzánů z velkých měst.
Jediné větší město, v kterém se partyzáni udrželi delší dobu bylo Hue. Toto město, historický klenot krajiny, bylo jihovietnamskými obránci považováno za nevojenský cíl. O to větší bylo jejich překvapení, když se Vietkong prostřílel do centra města a zřídil si velitelství uprostřed historické citadely, velké středověké pevnosti, sídla někdejších vietnamských panovníků.
Spolu s partyzány pronikli do města i komunističtí komisaři, jejichž úlohou bylo likvidovat nepřátele lidu. Mezi ně podle kritérií Vietkongu patřili příslušníci inteligence, úředníci, státní zaměstnanci, policisté, kněží, obchodníci, cizinci a množství žen a dětí. Uprostřed toho všeho se americká Námořní pěchota a jednotky jihovietnamských výsadkářů pokoušeli o protiútok, kterým chtěli vyhnat partyzány z města. Ti se ale postavili na tvrdý odpor, bojovalo se o každou ulici, každý dům, každý metr města. Vietkong se spoléhal na to, že v bojích nebudou použity těžké zbraně a letecká podpora, kvůli historické hodnotě města, stejně tak kvůli přítomnosti civilní obyvatelstva. Američané však přece jen po prvních dnech těžkých bojů povolali letectvo, protože dobývání každého metru města by muselo být vykoupeno vysokými ztrátami. O město se bojovalo poměrně dlouho a tvrdě, ale po tom co se 1. Jízdní divizi podařilo uzavřít poslední mezeru v obklíčení okolo města, byl osud partyzánů zpečetěn. O dva dny později, 23. února 1968 padli poslední z partyzánů, kteří pronikli do citadely. Město Hue bylo opět v rukách Američanů. Cena za toto vítězství byla ale vysoká. Padlo skoro 600 amerických a jihovietnamských vojáků, další 3 000 byly raněny. Padlo více než 5 000 partyzánů, jen 89 bylo zajato. Nejhorší osud ale postihl civilní obyvatelstvo – Vietkong zavraždil 5 800 obyvatel města, 116 000 jich zůstalo bez střechy nad hlavou.
Zatímco se zbytek země začal vzpamatovávat z těžkých bojů, boje pokračovaly v pohraniční základně Khe Sanh. Ta byla od 21. ledna obklíčena několika divizemi VLA. Do okolí základny bylo v průběhu bitvy shozeno 110 000 tun bomb a napalmu, bylo to nejintenzivnější bombardování jednoho místa v historii vojenství. Severovietnamské jednotky v oblasti začaly začátkem dubna ustupovat. 1. jízdní divize, která byla vyslána na pomoc obklíčené základně, je sice pronásledovala, ale nemohla překročit hranice Vietnamské republiky. VLA utrpěla v okolí Khe Sanhu katastrofální ztráty, podle odhadů padlo 10 až 15 000 jejích bojovníků. Americké ztráty byly v porovnání s jejich nízké, padlo jen něco více než 400 vojáků. Z nepochopitelných důvodů byla ale americká základna v Khe Sanhu po skončení bojů opuštěna a nechána napospas partyzánům, kteří se o několik let později vrátili a začali jí používat.
Ofenzíva „Tet“ skončila pro komunisty obrovským debaklem, namísto všeobecného povstání vyprovokovali mezi Jihovietnamci jen nenávist. V průběhu prvního týdne bojů padlo okolo 30 000 partyzánů. Podařilo se jim však jiné celkem nečekané vítězství, americká veřejnost, která byla do té doby chlácholena tvrzeními, že válka se brzy skončí, najednou viděla v televizi nové ještě krutější boje, než kdykoliv předtím. A jako by to nestačilo, ani po skončení bojů nebyli ochotní komunisti jednat o míru. Bylo jasné, že válka se povleče. Ve Spojených státech začala převládat protiválečná nálada ještě více a byl vyvíjen velký tlak, aby byla americká vojska stáhnuta.
K tomu se přidalo, že ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci na běžné kontrolní hlídce do vesnice My Lai - to ještě nikdo netušil, že se stanou iniciátory barbarského masakru, při kterém přijde o život více než 500 civilistů (podle amerických zdrojů se jednalo o 175 obětí). Střelbu do civilistů inicioval velitel pěší čety, která vykonávala hlídku, zastavil ji až zákrok jednoho z pilotů vrtulníku, který pro výstrahu začal střílet těsně nad hlavy Američanů. Smutné je, že nešlo o ojedinělý incident. Američtí vojáci si často vylévali zlost na civilním obyvatelstvu, na kterém jim vůbec nezáleželo. Ještě hůře působí fakt, že partyzáni, ale i vládní jihovietnamská armáda, se k svým krajanům chovali s podobnou, pokud ne s ještě větší, krutostí jako cizinci. Civilisti si v průběhu války vytrpěli ponižování a nezákonnosti od obou bojujících stran. Jako výsměch zní, že partyzáni, Američané i Jihovietnamci tvrdili, že bojují za demokracii a lidská práva či za vietnamský lid. Partyzáni však svoje ukrutné metody dotáhli nejdále, neváhali mrzačit a zabíjet své krajany, používat jich jako živé štíty a přitom ještě obviňovat Američany z barbarských válečných zločinů, které páchají na vietnamském lidu.
„…zdálo se, že nestranní lidé jsou na tom ze všech nejhůř. Zabíjel je Vietkong, zabíjela je Jihovietnamská armáda. Ubozí nešťastníci.“ Roy Boehm, First Seal, ISBN 078816046X
Po porážce ofenzívy „Tet“ byli Američané asi nejblíže k vítězství, tento fakt si v té době uvědomoval asi jen málokdo. Vietkong byl po těžkých bojích doslova zmasakrovaný. Jeho osvobozovací úlohu musela definitivně zastoupit VLA, která už ale nebyla tvořena přesvědčenými bojovníky, kteří se postavili proti své vládě v Jižním Vietnamu, ale mladými branci ze Severního Vietnamu. Vietnamská válka v té době ztratila ráz národněosvobozovacího boje. Stala se válkou dvou suverénních států. Do konce roku 1968 už ve Vietnamu neproběhlo žádné větší ozbrojené střetnutí. To ale neznamenalo, že vojáci dále neumírali v nesmyslných přestřelkách v džungli, palbou ostřelovačů či při drtivých útocích amerického letectva. Partyzáni se začali více soustředit na kladení min a partyzánské přepady. Dále se pokoušeli udržet si aspoň ty oblasti, které měli pod kontrolou před ofenzívou „Tet“.
OVŠEM TENTO ČLÁNEK NENÍ VŠE.....